Adam a Eva

Ten den se Bohu nechtělo ráno vstávat.

"Dneska zůstanu v betli až do oběda", řekl si a obrátil se na druhý bok.

Pracoval totiž již pět dní na stvoření světa a začínal toho mít plné zuby. Co se jen nadřel s těmi velbloudy, slony, žirafami a všelijakou jinou havětí. Jeden den byl celý zmáčený, když rozháněl vody a než dostal do moří všechny ryby, to byla panečku makačka. Navečer už začal dělat z únavy chyby. Velrybám a delfínům udělal rozmnožovací ústrojí stejné, jako savcům a pak je poslal do vody. Tak toho raději nechal. Ale ze všeho nejhorší bylo, udělat na zemi světlo. Než se mu podařilo rozsvítit slunce, celý se popálil. Bylo nějaké zvlhlé, nebo co. Nejprve nechtělo chytit a pak z něho zase létaly gejzíry jisker a ozývaly se detonace. Raději utekl rychle domů, do nebe.

Bůh zůstal v posteli až do oběda. Pak vstal, pojedl trochu nebeské many a vyšel na dvůr. Chvíli se, jen tak bez cíle, potloukal a pak mu padla do oka hromádka mazlavé hlíny v koutě dvora. Zůstala tam ze včerejška, když dokončil velká zvířata. Sáhl rukama do mazlavé hmoty. Měl nejasný pocit, že by dnes neměl nic dělat, že výsledkem nebude dobré dílo. Ale nakonec mu to nedalo, začal hlínu plácat a hňácat, více a více ho to bavilo a nakonec uhnětl pajduláka, který byl podobný jemu, Bohu. Dosud se vyhýbal, aby při stvoření světa dal nějakému tvoru vlastní podobu, ale v tomto případě mu asi nějak ujela ruka. Ještě si zašpásoval a udělal mu mezi nohama takovou srandovní trubičku na čurání. Dýchl na pajduláka a ten obživl. Bůh znovu pocítil, že neudělal dobře, že tady s tím tvorem budou potíže, že s ním bude mnohem více starostí, než s ostatní přírodou. Nakonec mu dal jméno Adam a poslal ho do ráje. Ráj neboli eden byla vlastně rajská zahrada, která se nacházela hned vedle nebe.

Za pár dní zašel Bůh do ráje, podívat se na Adama. Ten se potloukal po ráji s rukama za zády a kopal do jablek, válejících se pod stromy. Jak se říká, nebylo do čeho píchnout. V ráji bylo teplo a světlo, jídlo a pití bylo kdykoliv k dispozici, stačilo jen natáhnout ruku.

"Jak to jde?" zeptal se Bůh.

"Stojí to za pendrek," odvětil nevrle Adam. "Je tady nuda. Jestli s tím Bože něco neuděláš, tak se snad picnu. Chodím od ničeho k ničemu. Ne že bych chtěl zrovna makat, ale aspoň by tady mohla být nějaká zábava, nějaký šou."

Bůh se zamyslil a řekl si:

"Už to začíná. Krávy, koně, ani jiná zvířata si nestěžují, ale tento už má řeči. No, když jsem si to zavařil, musím s tím něco udělat." Odpoledne dal Adamovi opiový čaj, a když usnul, vyndal mu z levé strany hrudníku jedno žebro. Z něho udělal figurku, kterou nazval Eva. Aby ji od Adama rozeznal, udělal jí na čurání mezi nohama, místo trubičky dírku. Ať je nějaká legrace. Pak jí vdechl život a čekal, až se Adam probudí.

Po Adamově probuzení mu Bůh Evu představil a pak oběma pravil:

"Stvořil jsem vás k obrazu svému, ale do světa vás pustit nemohu, protože nic neznáte a ničemu nerozumíte. Než byste se tam rozkoukali, něco by vás sežralo. Budete žít tady v ráji, a když jste dva, tak vám nebude smutno, ani se nebudete nudit. Jen na jednu věc dejte pozor: Uprostřed ráje stojí strom a na něm rostou jablka poznání. Můžete jíst a pít, co budete chtít, jen jablka z tohoto stromu nesmíte ani okusit. Jestli jablko poznání ochutnáte, vyženu vás do zemského slzavého údolí a současně ztratíte božskou nesmrtelnost."

Adam si v duchu říkal:

"Vykecej se dědku, když ti to dělá dobře a dej nám pokoj." Ale navenek se tvářil, jako že to chápe a že je mu to jasné.

Eva dělala, jako že uctivě naslouchá a pak Bohu řekla:

"Děkujeme ti Bože za tvé dary. Můžeš se na nás spolehnout, že tvůj zákaz neporušíme. Já sama na to dohlédnu." Tím věc skončila, a Bůh se vrátil do nebe ke své práci, které měl, jak říkal, až nad hlavu. V tom okamžiku si neuvědomil, že je dole v zemi ďábel, který pase po každé příležitosti provést mu nějakou čertovinu. A taky jo.

Adam a Eva se měli jako prasata v žitě. Celé dny se procházeli po ráji, jedli a pili, co hrdlo ráčilo, občas se vykoupali v rajském jezírku a pak relaxovali na sluníčku, nebo ve stínu některého stromu. Skoro by se to dalo přirovnat k exkluzivní dovolené v nějaké přímořské destinaci. Jedno odpoledne si lehli po koupeli pod strom poznání uprostřed ráje. Slunce hřálo, ale pod košatým stromem byl příjemný chládek. Mluvit nebylo o čem, protože neměli žádné starosti a obligátní fráze ve dvou je už nebavily. První usnul Adam a Evě se už také začaly klížit oči.

Na tento okamžik čekal ďábel. Samozřejmě, že se nemohl objevit pře Evou ve své ďábelské podobě. Chvíli přemýšlel a pak na sebe vzal podobu hada. Připlazil se potichoučku k Evině hlavě a zasyčel jí vemlouvavým hlasem do ucha.

"Proč neochutnáte jablka ze stromu, pod kterým ležíte? Jsou to nejlepší a nejchutnější jablka z celé zahrady."

"Bůh to zakázal," špitla Eva.

"Co vám má Bůh co zakazovat." syčel dál had. "On je starý dědek, trčí celý život v tom svém nebi a neví vůbec nic o blaženostech světa. Ale vy jste mladí, mohli byste si užívat všech rozkoší, ale musíte nejprve ochutnat jablka z toho stromu."

"Já nevím," už nejistým hlasem odpovídala Eva. "Když on nám to zakázal a já mám strach, že bude zle, až se doví, že jsme zákaz porušili."

"A jak by se to měl dovědět?" Pokračoval dál ďábel proměněný na hada. "Vždyť tady ani není a já mu to neřeknu. A co vám má vlastně co zakazovat. Jste dospělí a můžete si dělat, co chcete. Já bych si takové rozkazování rozhodně nenechal líbit."

"Já nevím, já se bojím," znovu opakovala Eva, ale její vůle poslouchat Boží příkaz už byla značně nalomená. A ďábel ucítil Evinu nejistotu, ucítil její touhu po neznámém, po zakázaném, po něčem jinak nedosažitelném a znásobil své úsilí. Syčel Evě do ucha hlasem sladkým jako karamel, popisoval jí barvitě, co všechno krásného, romantického a napínavého s Adamem prožijí, když zakázaná jablka ochutnají. Nakonec ji zblbl tak, že utrhla ze zakázaného stromu jablko a zakousla se do něho. V tom se probudil Adam a tak mu dala ochutnat také.

Vtom to začalo. V celém nebi začala blikat výstražná světla a houkat poplašné sirény, které uvedl do chodu nebeský bezpečnostní a informační systém. Bůh vykoukl z okna a hned viděl, co se stalo. Adam s Evou stáli každý za jiným stromem a rukama se podle možností zakrývali, hlavně v místech, kde se jejich těla lišila. Předtím chodili po ráji nahatí a vůbec jim to nepřipadalo zvláštní. Vždyť zvířata se také neoblékají. Ale po kousnutí do toho zatraceného jablka se to nějak změnilo a najednou se za svoji nahotu styděli. Bůh vstoupil do ráje, z fíkovníku utrhl dva listy, podal je Adamovi a Evě a mrazivě prohlásil:

"Porušili jste boží zákaz, a proto budete vyhnáni z ráje do pozemského slzavého údolí. Tam budete žít v bahně neřestí a v zoufalství, až do konce vašich bídných životů. Těmito listy si zakryjte svoji hanbu a jděte!" Po tomto proslovu pokynul Bůh opodál stojícímu archandělovi. Ten vytáhl meč z pochvy, jenž začal okamžitě hořet vysokým plamenem, a hnal Adama s Evou pryč z ráje. Oni ti velcí šéfové mají vždycky na špinavou práci ochotné pohůnky.

A to je všechno. Náš příběh tímto končí. Ale skutečný život Adama a Evy právě začíná a je na každém čtenáři, aby posoudil, jestli to bylo lepší v tom impotentním ráji, nebo ve skutečném světě se vším dobrým i zlým, co život na zemi obnáší. Adam s Evou překonali vzájemný stud, sblížili se a zplodili za svůj dlouhý život mnoho dětí, čímž dali základ celému lidskému pokolení. Všichni jsme potomci Adama a Evy. Na severu jsme bílí, čím více na jih tmavneme a kolem rovníku jsme úplně černí, na východě žlutí, na západě rudí a ještě se všichni mícháme víc a víc dohromady. Čert aby se v tom vyznal! Ze všech potomků zná historie jen Kaina a Ábela. Ty ostatní, pravděpodobně předtím než dospěli, umřeli na infekční choroby, nebo je sežraly nějaké šelmy. Historické prameny také ovlivnila skutečnost, že tenkrát nepočítali ženské mezi lidi. Nakonec i my starší si pamatujeme, že na komunistických pasech byl muž označen číslicí jedna a žena byla trojka. Říkal se tehdy vtip, že je pořadí určeno podle inteligence a dvojka že je delfín. Tak o Kainovi a Ábelovi zase příště.