kšaft disentu

Lidovky končí. Vydavatelství Mafra, které předal Babiš svěřeneckému fondu, aby vyhověl liteře zákona, jímž se mu opozice jako politikovi neúspěšně snaží znemožnit vlastnictví sdělovacích prostředků, vydává kromě Lidových novin ještě deník Dnes a nemůže to ekonomicky utáhnout. Při sedmnácti tisícovém nákladu se tomu ani nedivím. Naivně jsem se domníval, že je to desetkrát tolik. Poslední lidovky vyjdou letos, 31. srpna a abonenti, kteří odběr neodhlásí přejdou plynule na druhý deník, který zůstane, tedy Dnes. V tom je jádro pudla.

Původní tiskovina komunistické mládeže Mladá fronta se po převratu transformovala na titul Mladá fronta Dnes a po čase, když se dobře uhnízdila v postsocialistickém hnoji, pejorativní část názvu odmazala. Zůstalo jen Dnes, a to nikoho neirituje. Mladším generacím dokonce ani nic nepřipomíná. Nám, příslušníkům staré, nebo dnešní optikou přestárlé a nepotřebné generaci, pořád naskakuje obraz Vasila Mohority ve světlemodré košili z posledního údobí českého komsomolu. To samozřejmě se všemi peripetiemi a okolnostmi s obdobím normalizace spojeným. Řeknete:

„Čo bolo, to bolo!“ ale oportunisté a s nimi populisté všeho druhu, kteří tento vývoj vyprodukovali a zabetonovali, stále této zemi vládnou. Oni, nebo jejich děti a nejenom v České republice, ale v celé Evropě. Proto také nelze v Evropské Unii vybudovat normální kapitalismus, který by dokázal zbytku světa, hlavně USA a Číně, dlouhodobě konkurovat. Jinak jako přesvědčený federalista proti unii nic nemám. Naopak ji považují za jedinou možnou formu evropské spolupráce, která ovšem bez nutného stupně centralizace nemá šanci na přežití.

Lidové noviny vznikly v devatenáctém století, za Rakouska a po celou dobu svého trvání byly vzorovým příkladem české demokratické novinařiny. Byly určeny inteligentnějším kultivovaným vrstvám národa, bez politického a rasistického šovinismu, ale také bez bulváru a podbízivosti spodním společenským vrstvám. Za první republiky pokračovaly noviny ve stejném trendu. V průběhu desítek let existence listu se v řadách jejich redaktorů a spolupracovníků vystřídala řada vrcholných představitelů české kultury. Namátkou připomenu Eduarda Basse a Karla Čapka.

Demokraticky a svobodomyslně zaměřený list, odmítající zrůdné ideologie, samozřejmě nemohl obstát v době, kdy se tyto zvrácené režimy dostaly k moci. Dlouho jsem přijímal tvrzení, že se totalitní režimy dostávají k moci nějakými puči, nebo zákulisními intrikami. Po zkušenostech s vývojem po devětaosmdesátém roce už tomu nevěřím. Pochopil jsem, že nástupy vůdců s totalitním podhoubím k moci jsou umožněny vůlí většiny národa, jenž takové chování podnítí, a nakonec jejich demagogické a populistické žvásty přijme jako dobré řešení pro právě panující krizi. To je to věčné volání davu po zpřísnění pravidel, zavedení pořádku a dohledu zveličováním drobných asymetrií liberální demokracie a tak dále. Čím více se přitom takový vrcholový vykuk zaklíná demokracií a svobodou, tím více mu z bot čouhá sláma totality a po uchopení moci usiluje v první řadě o likvidaci demokratických oponentů, přičemž nově zaváděnými pravidly bere svobodu všem. Takový osud postihl i Lidové noviny, jejichž vydávání bylo za protektorátu i vlády komunistů zastaveno. Až krátce před devětaosmdesátým rokem založila skupina disidentů ilegální tiskovinu, kterou se přihlásili k demokratickým tradicím tohoto oblíbeného deníku. Současný konec až příliš připomíná historické utkání Svobodné slovo versus Rovnost. 

Svobodné slovo bylo tiskovým orgánem Československé strany socialistické. Členská základna této ministrany shromažďovala torzo Strany národně socialistické, které bylo ochotno koexistovat s komunisty v rámci Národní fronty, stejně jako lidovci a dvě slovenské regionální straničky. Přesto bylo Svobodné slovo jiskřičkou svobody v popelu totalitních názorů šířených Rudým právem a Rovností. Ihned, jakmile jsem prozřel po vymývání mozků v socialistickém vzdělávacím procesu, což byla v mém případě základka a učňák, jsem si tento sympatický deník kupoval. Tím pádem se stalo, že když jsem bydlel ještě u rodičů, měli jsme doma, dvoje noviny, protože otec dál odebíral (ale moc nečetl) Rudé právo. Jako přesvědčený marxista-leninovec odmítal číst, jak říkal: „Pokrytecké žvásty intelektuálů.“ Pro mě zase byly tyto ‚pokrytecké žvásty‘ jediný záchytný bod v tehdy panujícím celospolečenském marasmu a zůstaly nám i později, když jsem založil vlastní rodinu. Úlohu světla na konci tunelu tak hrály až do doby, kdy komunistická strana odešla i se svými ‚světlými zítřky‘ na smetiště dějin.

Po sametovém převratu v devětaosmdesátém se společenské dění roztočilo jako ruleta. Staré strany zanikaly, nebo se transformovaly, nová seskupení vznikala a také přicházela řada nových zákonů, které zásadním způsobem měnily zavedené pořádky. Výslednicí bylo, že politické strany nemohly, nebo nesměly využívat sdělovací prostředky k propagaci svých politických cílů. Televizi a rozhlasu se podařilo přejít na veřejnoprávní formu s podporou státní dotace, noviny se snažily, podle schopností svých managementu, etablovat na volném trhu s využitím reklamy.

Souhrou náhod se domácí firma, která tiskla všechny regionální noviny na Brněnsku, nejen Svobodné slovo, ale také Rovnost a další tituly, dostala do rukou velkému německému vydavateli. To se tehdy tak stávalo, že nadšený člen ODS, nebo ODA, případně bývalý komunista, což mnohdy bylo totéž, přes známosti něco zprivatizoval, ale když nakoukl do problematiky, rychle lehce nabytou akvizici zase prodal. Nejlépe silné zahraniční firmě. Samozřejmě, předtím vytuneloval, co mohl.

Noví majitelé nevěděli nic o jiskřičkách v popelu, ale chovali se podle zákonů trhu. Nejprve provedli restrukturalizaci. Při tomto procesu zjistili, že vydávaných titulů je moc, takže jejich počet redukovali tak, že všechny zrušili a nechali jen jeden, který měl největší náklad, a to byla Rovnost. Zřejmě si přitom naivně mysleli, že abonenti Svobodného slova, nebo Lidových novin automaticky přejdou z jiskřiček svobody na provařený bolševický plátek.

Stejný osud potkal teď, po více než třiceti letech svobody, Lidové noviny. Vzpomínám si, když Babiš vydavatelství Mafra kupoval a novináři ho obvinili, že chce pomocí zavedených deníků ovlivňovat politiku, bránil se slovy: „Noviny kupuji za účelem dosažení zisku.“ Výsledkem snahy po prosperitě je, ani ne po deseti letech, cesta na buben. Samozřejmě pro nositele demokratických tradic, kterými, mezi námi, už dávno lidovky nejsou a na jejichž trvání bazíruji už jen z nostalgie. Jiskřička v popelu totality, zažehnutá naivními disidenty, je odplavena do stoky oportunismu a pragmatismu. Pohrobek totality opět vítězí a zůstává. Tento jev mě utvrzuje v přesvědčení, že komunismus není žádný nový systém, ale jen zkratka kapitalistického vývoje byrokraticko-policejní cestou, jak ho popsal Marx a k dokonalosti přivedl Lenin, protože oba systémy bez hlídacího psa svobodné občanské společnosti směřují k témuž cíli. Monopolnímu ovládnutí světa. Teď už můžeme jen čekat, která další jiskřička svobody je na řadě.