Povodňové story

Náš kraj naštěstí povodně nepostihly. Škody napáchal jen silný vítr, který foukal v průběhu povodní a to jen v lese, jak je vidět na přiložených obrázcích. Proto také mohl v nepostižených oblastech vzniknout následující dialog.

„Jéžišmarja, zase ty povodně! Mamo slyšíš? V televizi zase mluví vo povodních. Teď je toho všude plno. Novináři mají žně. Kdyby nebyly povodně, nemají vo čem žvanit! Je tady aji předseda vlády, tři ministři, nějaké šéfzáchranář nebo co a taky celostátní velitel hasičů. Představ si, generál!  

„Prosimti, jaké generál? Já ti tato pořád řikám, abys nechlastal večer tu slivovicu. Pak máš vidění. Minule viděls anděla s čertem a teď zase vidíš generála.“

„Co vykládáš! Je to generál! To mají kvůli platu. Vyšší hodnost, vyšší plat. To je jako na vojně.“

„To sem teda nevěděla, že hasiči mají taky generála. No to mě podrž! Za chvílu budou mít generála aji pekaři. Já sem teď byla ve sklepě, tak co teda řikali?“

„No, varujó lidi, aby dávali bacha a taky chválili ten informační systém, že je jako všechno v cajku, že se nemusí nikdo bát, že se vo všechno postarají, pré aby všichni jen poslóchali pokyny, který přindó ze záchrannýho systému.“

„No jo, to mají pravdu, počkej, já si to taky poslechnu. Ten předseda vlády je ještě fešák že?... Tato! Co to je? Proč tam leze ten mukl z televize?“

„Nevím. Je to stejně jen taková žvanírna. Povodně, to zas budou chtít všichni love a na důchodce zase nic nezbyde. Vod minuléch záplav slibovali, jak nastaví poldry, všelijaký zábrany a taky nějakou přehradu, a nakonec zase kulový.“

„Počkej, nemluv! Co to řikají? Že je pod vodou Opava a Krnov. No to je dobrý! A v nebezpečí je Bohumín a taky Ostrava. Chudáci lidi!“

„Chudí lidi to vždycky nakonec vodseró! To máš jak na tej Ukrajině. Bohatí utečou a chudákům padají bomby na hlavu.“

„Prosimtě co sem pleteš Ukrajinu. Dyť toto je tady u nás. Já mám v Ostravě sestřenicu. Vona má aji bez povodně vysoko do žlabu a když jim to málo co mají vezme voda, tak je to na šlajfku. Nakonec se bude chtít nakvartýrovat k nám.“

„To by mohla zkusit! Já bych jí to vysvětlil. Všichni bydlí hned u vody, protože těm jejich předkům, co ty chalupy stavěli dole v díře, se nechtělo jít s kýblem vody dál než deset kroků vod potoka. A voni, když je po povodni, zase tu chalupu vopraví, anebo když spadne, postaví na stejným placu jinó. Místo, aby šli někam na kopec. Tady to máš. Zrovna u Opavy měli stavět tu protipovodňovó přehradu a vobyvatelstvo to nakonec vodmítlo. Tak teď to mají. Tak by aspoň měli dbát na to, když už tam ta voda nateče, aby zase vodtekla, ne tak jak minule v Otrokovivích, kde stálo půl metra vody ale měsíc, protože celý město byl takové lavór, z kerýho to nechtělo vodtect.“

„Co to? Ta televiza nějak bliká… A je tma!“

„Asi vypadla šalina… Že by tady taky byl nějaké průser?“

„Vypadla elektrika? Že by byla zaplavená aji elektrárna? Zrovna, když začínajó zázraky přírody! Co budeme dělat?...

Muž, zatím geroj, neodpovídá. Jeho pohled bezradně bloudí od temné televize ke stejně bezradné manželce a cítí, jak mu srdce klesá někam dolů až pod žaludek, přes střeva až do konečníku. Je zle a bude hůř!

Vtom to blikne a naskočí televizor. Oba zasednou před rozzářenou bednu. Geroj si jen rozmrzele pomyslí: „Zas budu muset štelovat hodiny na troubě.“