Pohled pesimisty

16.06.2020

Konečně jsem se po skoro dva a půl roce vrátil k Willow, neboli ke své milované Vrbě. Vrátil jsem se k ní, přestože mám více práce než v uplynulých letech a v době kdy se situace kolem mé tvorby a následné distribuce nevyvíjí úplně podle mých představ. Zrovna před chvílí jsem si vzpomněl, jak jsem před léty sedával v bufetu u bazénu na Kraví Hoře, čekal na Áju a psal. Tenkrát jsem za hodinu popsal tři strany A 4. Teď, po pěti či šesti letech opět sedím, tentokrát v Rosicích na zimním stadioně, kam každé pondělí vozíme Alenku do krasobruslení. Tam ji totiž rodiče převedli v době korona virové krize od trenérky z brněnské krasohaly, protože ta na ni údajně byla zlá. Dokonce prý ji dávala za příklad jak se ten či onen cvik nemá dělat. Sedím a neustále něco hledám v mobilu na internetu, nějaké fluidum, nebo co. Sedím a chci psát, ale mé myšlenky jsou rozsekané jako hakflaiš, že ze mě nic kloudného nevyleze. Jsem o pět, šest let starší, ale myslím, že to nehraje hlavní roli. Problém mám s vydáním Ostaše, mé třetí knihy, pokouším se už po sté smysluplně rozjet e-shop, věnuji tomu všemu spoustu času a energie, ale nedaří se. Asi nejsem spisovatel, jsem jen starý blbec, který si nechce přiznat barvu, že už je k ničemu, že všechny naděje a touhy jsou jen klamné představy. Ještě k tomu všemu si kazím styl tak, jak jsem to cítil v době aktivního podnikání. Utvrzuji se v názoru, že nelze psát román, současně provozovat e-shop, psát blog, shánět tituly do nabídky, vyvíjet pro rodinnou firmu nové výrobky, budovat zahradu, běhat se psem po lese, chodit po doktorech a vést aspoň trochu smysluplný rodinný život s manželkou, dětmi a vnoučaty. No, myslím, že těch nářků je pro dnešek už dost a tak to příště zkusíme z té optimističtější stránky.