Moje klopotná cesta k literatuře

Vážená redakce! 

Před časem jste uveřejnili ve Vašem listě, že jste ochotni uveřejnit kratší prozaické útvary mladých, začínajících autorů. Nejsem sice již mladý, ale každopádně jsem začínající autor. Na základě vašeho prohlášení si vám dovoluji nabídnout k otištění svůj nedokonalý výtvor, přesně v duchu rčení Jaroslava Haška o tom, jak autor duchaplným dopisem nabízí své bezduché dílo. Nebude-li se vám moje dílko hodit k otištění, prosím vás, vraťte ho laskavě na níže uvedenou adresu. 

S nepřekonatelnou úctou a obavami, podpis, adresa  

Tento průvodní dopis jsem napsal v osmdesátých létech minulého století, když jsem dlouhodobě cítil neodolatelnou potřebu psát a tím sdělovat své myšlenky jiným lidem. Samozřejmě se nikdo nenamáhal s odpovědí. Moje dílko obnášelo v té době pár povídek a nedokončenou dobrodružnou knížku pro chlapce. Z knížky jsem předčítal klukům v autobusu, při cestách na sportovní akce a zdálo se mi, že je příběh zaujal. Také jsem jim vyprávěl různé historické i biblické příběhy, které jsem upravil do srozumitelné formy. Výsledkem bylo, že rodiče seděli vpředu a chlapci vzadu doslova celou cestu hltali každé moje slovo. Teprve tehdy jsem začal vážně zabývat možností, vyjadřovat svoje myšlenky literární formou. Od dětství až do dospělosti jsem totiž rád četl. V době tuhé totality však jakákoliv myšlenka na samostatnou tvorbu narážela na neprostupnou hradbu komunistické ideologie, která sešněrovala veškerou individuální aktivitu. Po vojně jsem si pak doplňoval zanedbané vzdělání, zakládal rodinu, stavěl dům a snažil se co nejlépe zabezpečit rodinu.

Teprve kolem čtyřicítky mě napadla hříšná myšlenka, že bych mohl zkusit něco napsat. Z té doby pochází dopis citovaný v úvodu. Jenže v té době jsem měl poměrně náročné zaměstnání, a ještě jsem podnikal na povolení soukromé pracovní činnosti, první to paprsek svobody v temném tunelu reálného socialismu. Před rokem 1989 jsem už měl na vedlejšce rozjetý docela pěkný byznys, s příjmem přesahujícím plat v továrně. Přesto jsem cítil neustálé nutkání psát, případně zabývat se historií a zeměpisem, tedy obory, které mě v dětství nejvíce bavily. Ostatní činnosti jsem považoval jaksi za prozatímní, jako nutný prostředek k obživě. V roce 1989, půl roku před zvoněním klíči, jsem zaměnil vedlejšku za soukromé podnikání na plný úvazek. Dalších, více jak dvacet let jsem věnoval budování firmy, tvorbě vlastního výrobního programu a rodině. Občasné záchvěvy touhy po literární činnosti jsem v duchu tlumil poukazem, že nyní na to není čas, není myšlenkový prostor, ale že se k tomu vrátím, až budu, tak říkajíc, za vodou. Tato situace bohužel za celé období nenastala. Problémů spíše přibývalo a byly stále jaksi obtížnější. Celé podnikání pro mě bylo napínavou hrou. Nepotřeboval jsem alkohol, cigarety, dovolenou, cestování ani jinou zábavu. Nepotřeboval jsem Sportku, kasino ani karty. Podnikání mi dalo vše. Nebudoval jsem ani soukromý luxus, ale všechny peníze jsem reinvestoval do firmy.  

Po dvaceti létech jsem dospěl k názoru, že už toho bylo dost a že konečně nadešel čas aktivní podnikání ukončit. Řízení firmy jsem předal 30. června 2011 a odstěhoval jsem se na venkov. Chtěl jsem začít hned psát, ale ouvej, jak a co? Když jsem provedl nezbytné úpravy v novém domě a jeho okolí, odstranil všechny reálné i fiktivní překážky, které by mi mohly bránit v psaní, pocítil jsem strach, obavy a stud. Strach z toho, že se vrhám do neznáma, do prostoru, kde nemám žádný záchytný bod. Obavu z toho, že nebudu vědět, co a jak mám psát a kdo to bude číst. Stud jsem měl před svým nejbližším okolím, že se pouštím do něčeho tak zbytečného a směšného, jako je pokus o literaturu. Podvědomě jsem začal hledat výmluvy, proč nemohu psát, protože teď musím udělat to a ono, nebo něco jiného. Když jsem poctivě prosondoval své nitro, musel jsem si přiznat, že největší překážkou tvorby jsem já sám. Období totální rozpolcenosti trvalo asi rok. Pak se mi podařilo zmobilizovat všechny mentální i morální síly a konečně se pustit do psaní. Nejprve to bylo asi dvacet povídek. Tento způsob tvorby mě však neuspokojoval. Začal jsem psát 'Paměti, aneb jak jsem budoval kapitalismus s lidskou tváří'. Ukázku z prvního dílu se mi podařilo poslat do nejmenovaného nakladatelství, jehož mladý redaktor mě odbyl lapidární větou:

"Každý život holt nevydá na román!" Takto zjednodušené stanovisko mě trošku nadzvedlo, takže si řekl: 'Skutečný život se vám nelíbí, chcete román. Dobrá, budete ho mít!' Sedl jsem na to a za dva roky napsal Vzdušný zámek, román z prostředí začínajících podnikatelů v posledním desetiletí minulého století. Dokončil ho v srpnu 2014 a od té doby jsem hledal někoho, kdo by byl ochoten vydat text neznámého autora. Nepovedlo se to ani agentuře, která mně sama nabídla zastupování. Světlo světa kniha spatřila teprve až jsem náhodně narazil na nakladatelství, které bylo ochotno mou prvotinu vydat za moje peníze.

Začátkem roku 2019 jsem vydal u jiného nakladatele, za trochu lepších podmínek, druhý román Nápady průměrného inteligenta a třetí s názvem Ostaš čeká na vydání. Více o cestě mých knih labyrintem českého knižního trhu se dozvíte, když si přečtete první článek o literatuře ve Willow. Rovněž jsem pokročil v Pamětech a v hlavě mám ještě několik zásadních námětů, takže budu muset dlouho žít, aby to všechno zvládl. 

10. června 2019 Josef Brodil