Ostaš - ukázka z textu


O půl sedmé vzbudil Patrika zvonek budíku. Slastně se protáhl, promnul si oči a jeho pohled padl na stránku kalendáře. První září! Dobrá nálada minulých týdnů byla ta tam. Zas do té pitomé školy! Prázdniny strávil dílem u babičky a dědy na venkově, dílem s rodiči na dovolené a dílem na táboře Klubu turistů. Tam se spřátelil se stejně starým Petrem ze sousedního města. Vytvořili nerozlučnou dvojici. Jejich činnost se vyznačovala soustavným fantazírováním a vymýšlením strategie, jak se vyhnout nudným akcím táborového programu. Dnešek znamená konec svobody a návrat do dusné atmosféry ve třídě. Patrik nebyl žádný šprt, učení ho moc nebavilo a také výsledky nebyly nic moc. Neměl ale ani tak odpor ke škole, jako vzdělávací instituci, ale jako k prostoru, kde byl nucen trávit většinu času ve společnosti ostatních dětí, se kterými si nerozuměl a s kterými neuměl, ani nechtěl navázat důvěrnější vztah. Nejhorší byl Lukáš, vnuk majitele strojírenské firmy, jediné ve městě, v jejímž technickém úseku pracoval i Patrikův otec. K dovršení pro Patrika nepříznivé konstelace dělal Lukášův otec, Kudrna junior, Patrikovu otci vedoucího. Oba otcové spolu chodili již do základní školy, pokračovali na průmyslovce a současně zahájili i studium na vysoké škole. Zatímco Kudrna junior to dotáhl na inženýra, Patrikův otec po čtyřech semestrech techniku opustil, odsloužil si vojnu a pak si našel zaměstnání v technickém úseku již zmíněného strojírenského podniku. Začátkem devadesátých let firmu zprivatizoval Kudrna senior, který k tomu, jako nomenklaturní náměstek na generálním ředitelství, měl nejblíže. Když se mu podařilo podnik stabilizovat, povolal svého syna, kterého předtím na několik let upíchl na ministerstvu průmyslu do oddělení technického náměstka. Vztah obou otců byl jednoduchý. Dominantní otec Lukáše dlouhá léta ovládal a dirigoval Patrikova otce, který vzhledem ke své neprůbojnosti a podřízenému postavení, považoval jistou míru šikany a závislosti za normální stav. Vzorec chování otců se promítl i do vztahu obou hochů. Lukáš, velký, silný chlapec s násilnickými sklony, si od první třídy zasedl na drobného, slabého Patrika, kterého soustavně o přestávkách a po cestě domů otravoval a šikanoval. Během let se Lukášova vcelku nevinná zábava vyvinula v otevřené násilí, protože jak známo, agresorovi roste s jídlem chuť a když se u vyhlédnuté oběti nesetká s účinnou obranou, násilnické chování se stupňuje a nabývá na brutalitě. Obzvláště v okamžicích, kdy Patrik odmítl vykonat úkony, které by ho ponížily a zesměšnily, nebo si dovolil nějakou, nedej bože, ironickou poznámku. Vyvolal tím v tyranovi nával zuřivosti, jehož důsledkem bylo bezohledné bití, výprask a týrání, protože se nepodvolil jako jiní a tím ho před přihlížejícími zesměšnil. Lukáš zpravidla neútočil sám, ale jen když měl kolem sebe své kumpány, kterým sice šéfoval, ale na druhé straně si jejich přízeň kupoval štědrými dary a poskytováním různých výhod. Někdy byly následky výprasku vidět. Buď modřina, nebo poškozený oděv, avšak otec si takových věcí nevšímal a matka to odbyla mávnutím ruky, nebo naopak Patrika peskovala, že se pere a ničí oblečení. Matčiny výčitky mlčky snášel a nikdy se nehájil, ani nenaznačil, že obětí je on. Dnes ráno zůstala matka doma, aby první školní den Patrika a jeho mladší sestru vypravila. Pracuje na poště a na dnešek si vyměnila směnu. Matka se podřizuje jakýmkoliv autoritám, ale doma vládne s despocií maskovanou hledáním dobra, aniž by byla ochotna o čemkoliv diskutovat. Otec s hranou pasivitou využívá zavedený styl a do ničeho nezasahuje. Když přijde z práce, hledí, jak se co nejrychleji vypařil někam na fotbal, nebo do hospody. Přestože oba rodiče pracují, trpí rodina nedostatkem peněz. Otec kromě ubohého platu ve fabrice, jehož dost velkou část navíc sám spotřebuje, není schopen další peníze vydělat a matka za osm hodin denně na poště dostává plat těsně nad minimální mzdou. S takovým příjmem rodina jen stěží udržuje společensky únosný standard. "Děcka vstávat! Jde se do školy!" ozval se z chodby matčin hlas, "Ivanko, honem!" Malý, dvoupokojový byt ze sedmdesátých let minulého století neskýtal čtyřem osobám moc životního prostoru. Patrikovi nejvíc vadilo, že musí sdílet pokojíček se svojí sestrou. Pohlížel na ni s určitým opovržením a říkal jí 'Fňukna', protože si, na rozdíl od Patrika, vše vymáhala nářkem. "Tak ven z pelíšků, umýt, vyčistit zuby, obléct, nasnídat a marš do školy!" velela kategoricky matka, "ty počkej v družině," obrátila se na Ivanku, "až pro tebe přijdu," "a ty Patriku běž po vyučování rovnou domů a počkej, až přijdeme. Můžeš si zatím dělat úkoly. A ne aby ses zase pral! Před prázdninami jsi měl úplně prodřené kalhoty. Musíš si oblečení šetřit. Kde na to na všechno mám pořád brát?" ukončila monolog řečnickou otázkou a vypustila děti z bytu. Cesta do školy proběhla bez problémů. Ve třídě se Patrik posadil na své místo v poslední lavici a sledoval, jak Lukáš halasně sděluje, okruhu svých obdivovatelů, zážitky z prázdnin, které strávil s rodiči v Americe. Jeho velkohubý projev se zaměřoval výhradně na prožitky materiálního charakteru, jako jsou návštěvy rozsáhlých, v Evropě nevídaných, nákupních center, velkoprodejen automobilů, případně návštěvy vyhlášených, přímořských letovisek. Celá třída s obdivem a skrytou závistí zbožně naslouchala, jen Patrik si dovolil malou poznámku: "Pokud jsi tam neviděl nic jiného, tak je škoda ozonu, který letadlo cestou spálilo." Lukáš se nervózně rozhlédl, kdo že si dovolil takovou kacířskou námitku, a když zjistil, že autorem je Patrik, přeměřil ho opovržlivým pohledem. "Ty chudáku, kdes byl ty? Někde u rybníka, nebo v králikárně!?" Lukáš se nadechl, aby mohl na Patrika vychrlit další příval nadávek a urážek, ale vtom se otevřely dveře a v nich se objevila třídní učitelka, takže stačil jenom prohodit: "Počkej, to si s tebou ještě spravím!" O velké přestávce vyběhla celá třída na školní dvůr. "Co sis ti dovolil, ty sračko!?" rozkřikl se Lukáš na Patrika, který se loudal za ostatními, "buď na kolenou odprosíš, nebo ti utrhnu ušiska a dám ti je sežrat! Zmetku jeden!" Protože Patrik nehodlal pokleknout a poníženě prosit o odpuštění, začal s ním Lukáš cloumat. Patrik se sice chabě, ale přesto bránil, a tak se, při vzniklé potyčce, oba chlapci svalili do řídké trávy v koutě školního dvora. Spolužáci obklopili zápasící dvojici a někteří si scénu natáčeli na mobilní telefony. Silnější a větší Lukáš dostal Patrika pod sebe, posadil se mu na prsa, zaklekl mu roztažené ruce a zuřivě vykřikl: "Teď dostaneš bubeníka, žes to ještě neviděl! Ty hnoji! Ty nulo!" a začal mlátit ležícího hlava nehlava. Nejprve padaly facky, pak došlo i na pěsti. Patrik se snažil ze všech sil vymanit ze sevření. V jednom okamžiku se mu podařilo uvolnit pravou ruku. Tu vsunul pod sebe a šátral po zemi. V trávě nahmatal velký, plochý kámen. V příhodné chvíli, kdy Lukáš v bojové euforii ztratil jakoukoliv obezřetnost, se vztyčil a vší silou udeřil kamenem do rozšklebené tváře nad sebou. Vytryskla krev. Situace na bojišti se v tom okamžiku zásadně změnila. Huronský řev nahradil kvílivý nářek, z hrdinského reka se stal plačící maminčin mazánek, kterému nehodné dítko sebralo na pískovišti lopatičku. Patrik pocítil příval sebeuspokojení, protože on, ani při největší bolesti a ponížení, nikdy nebrečel. Od této chvíle je mu všechno jedno a jen sleduje scénu tohoto absurdního divadla jako nezúčastněný divák. Dosáhl svého. Zbavil se agresora, zbavil se strachu. Vložte svůj text...