Inkognito v lanovce

Poslední oblouk, poslední gejzír sněhu, rychle odepnout lyže, proběhnout turniketem a hurá do kabinky lanovky. U první, která už zatáčí k výjezdu ze stanice, jsou v nosičích jen troje lyže. Vrážím svoje prkna do volné díry v nosiči a v poslední chvíli naskakuji do už už se zavírajících dveří kabinky. Uvnitř se rozhlédnu. Sedí tam tři pánové středního věku v jasně červených bundách a černých lyžařských přilbách. Jako dobře vychovaný člověk, když přijdu do společnosti jiných lidí, pozdravím. A protože jsem v Alpách, říkám:

"Guten Tag!" a usednu na volné místo vedle muže, který sedí sám proti svým dvěma druhům. Vlastně jsem měl říct Grüβ Gott, ale v sekularizovaných, rakouských, horských střediscích se jeví jako příhodnější, protektorátním slangem řečeno říšské Guten Tag. Pánové zabručí polohlasně něco jako pozdrav a rozhostí se ticho. Mlčky si je prohlížím. Chlapík vedle mne vypadá z trojice nejmladší, elegantní pětatřicátník mužného vzhledu s knírkem. Proti němu sedí obtloustlý, asi čtyřicetiletý muž, v jehož pohledech lze vyčíst určitý respekt k elegánovi vedle mne. Poslední z trojice, sedící vedle tlouštíka, vypadá trochu jako klaun, trochu jako poskok. Takový třetí k flašce. Dohromady vypadají jako trojka, která si vyrazila na hory, na chvíli pryč od manželek. Jen nevím, proč mají stejné, jasně červené bundy. Možná je vyfasovali v nějaké bohaté státní firmě, nebo na ministerstvu.

Po chvíli ticha se začínají moji spolucestující mezi sebou bavit, a světe, drž se, mluví česky. V první chvíli chci krajany rovněž česky pozdravit, ale podle prvních slov jejich rozhovoru zůstávám inkognito. Muži hovoří pražským dialektem, uvolněně, jako lidé, kteří jsou si jisti, že je neslyší nepovolané ucho. Začíná tlouštík:

"To je v prdeli, vole, nevím, jestli mám jít srát, vole, nebo blít, vole. Tak se vožrat hned první den, vole. A chrápat tady s tím prasetem, vole", ukázal na vedle sedícího klauna. "To je za trest, vole. Vožralej jak tele, vole, ve tři lehne, vole a za deset minut, vole, hrčí jak buldozer."

"Já chrápu taky, vole," s úsměvem prohodil elegán, "a hlavně, vole, když jsem fet."

"Jenže do tebe stačí kopnout, vole a je klid," pokračuje tlouštík, "ale tady do toho zmetka jsem, vole, mlátil celou noc a nepomohlo to."

"Já nechrápu, vole," zapojí se klaun do diskuze. "Ty máš nejmíň co mluvit, vole," otočí se k tlouštíkovi. "Ty jsi prděl a krkal celou noc, vole a smrděl jsi jak prase, vole. To se nedalo vydržet, vole." Pak se otočil k elegánovi: "Ty jsi byl vole taky výbornej. Dvakrát za večer sjetej na šrot, ale pořád, vole, na úrovni. Víš, jak jsi tam balil tu šlapku, vole? Pak jsi šel, vole na hajzl a spad jsi tam do pisoáru. To byla řacha, vole." Všichni propukají v halasný řehot. Pak hovoří dál volným tónem, především o včerejší pijatice, nebo o pijatikách předchozích. Hlavní slovo má elegán. Jeho řeč je plná rádoby moderních výrazů a obratů, jako: "To nedáš," nebo "je to o tom", a za každým třetím až čtvrtým slovem nepostradatelné "vole".

Vtom elegánovi zazvoní v kapse mobil. Dosavadní žoviální tón okamžitě mění na služební. To znamená, že začne mluvit tišeji a spisovně. Hlas v telefonu něco naléhavě vysvětluje a dotazuje se. Elegán naslouchá a pak ukončí rozhovor prohlášením:

"Já to, pane kolego zpaměti nevím. Momentálně jsem na lyžích v Rakousku. Ve středu budu v práci, tak se na to podívám. Mějte se." Poté se obrací ke svým společníkům:

"Takový lidi mám nejraději. Novej zaměstnanec. Bude dvě hodiny vysvětlovat, proč něco nejde. S těmi zaměstnanci je to čím dál horší." Přátelé zúčastněně přikyvují a elegán pokračuje:

"Já mám kámoše z vejšky, majitele firmy. Ten nazývá zaměstnance votroci. Před včerejškem jsem ho potkal a on říkal: Ti votroci mě zas tak nasrali, že bych je nejraději vykopal." Oba druhové propukají v bouři smíchu a elegánovi servilně přitakají. Ten vykoukne z okénka.

"Už jsme nahoře," hlásí. Tlouštík se předklání na lavici a rozčíleně křičí:

"To je nejvyšší čas, volové. Já už se skutečně poseru! Kdyby tady nebyl ten pán, tak za sebe fakt neručím."

"Ještě že ten pán tady je, vole," konstatuje klaun, "kdybys se tady posral, vole, to bysme opravdu nevydrželi."

"Ten pán nás úplně zachránil!" kontruje elegán. Kabinka naráží do vodícího zařízení horní stanice a zastavuje. Jsme nahoře. Dvířka se otevírají a pánové se překotně hrnou ven na svah, ale tlouštík spíš na WC v restauraci.

Škarohlíd by si možná položil otázku: "Proč si všichni stěžují na špatné chování politiků a jiných představitelů. Tito pánové určitě nejsou dělníci, u kterých se apriori předpokládá určitá výrazová volnost. Možná se časem některý z nich objeví v parlamentu, a minimálně elegán má určitě významné postavení. Z jakého portfolia mají vyjít ti slušní a solidní představitelé?" Já však jejich úroveň tak příkře nesoudím. Konec konců nazývali mě opakovaně pánem, přestože byli přesvědčeni o své nepostižitelnosti a mohli si dovolit mnohem pejorativnější označení mé osoby. Byli to vlastně slušní chlapci.

Listopad 2012