Kapuce


Jedu do Jeseníků lyžovat. Teď si balím věci. Tato činnost je mi velmi milá. Pod dojmem neustávajících radovánek a příjemností si snáším jednotlivé součásti zimní výstroje na hromadu, předtím, než je naskládám do ruksaku. Času mám dost. Vlak odjíždí až ve tři čtvrtě na deset večer a teď je sotva sedm. Na nádraží to mám kousek. Uvážlivě kontroluji jednotlivé věci a přemýšlím, co ještě chybí. Raději půjdu dřív. Mirka bude jistě čekat, možná i se svou mámou, která mě bude pátravým pohledem zkoumat a z jejichž očí vyčtu úzkost a nevyslovenou otázku. Je to ten pravý? Mirka je fajn holka, ale i ona zřejmě očekává, že se v příštím týdnu rozhodne, jak bude náš vztah dál pokračovat. Bylo by krajně netaktní, kdybych naši první společnou dovolenou zahájil pozdním příchodem, případně zmeškáním vlaku.

Maminka mi pomáhá s přípravami a při tom chrlí různé pokyny a rady, týkající se stravy, nachlazení, čistého prádla a mnoha dalších důležitých věcí, neboť v jejich očích jsem pořád chlapec, který potřebuje dohled, i když mi jde na pětadvacátý rok a musím se přes den holit. Otec rozvážně přihlíží přípravám a občas prohodí nějakou poznámku. Při tom pokuřuje, popel z cigarety mu padá na podlahu a maminka přerušuje své výklady občasnými výkřiky:

"Proč si nevezmeš popelník! Kdo to má po tobě pořád uklízet?!" A podobně.

Ruksak si ovšem balím sám. Tuto vysoce odbornou činnost nemohu nikomu svěřit a obzvláště žádné ženě. Ženy k tomu nemají dostatek fantazie. Prostě všechno nacpou halabala dovnitř a je to. Já však postupuji podle osvědčených způsobů popsaných ve starých skautských příručkách a tyto podle svých nejnovějších poznatků dotvářím. Autoři příruček totiž netušili, jakým směrem se bude ubírat vývoj lyžařské výstroje. Na příklad lyžáky se změnily z vysokých bot, podobných tak zvaným "komisňákům", na předměty obludných tvarů, jen vzdáleně připomínající obuv.

Náhle pohlédnu otevřenými dveřmi do předsíně na zánovní bundu visící na věšáku. Koupil jsem ji v létě v "Horalu" a moc se těším, jak mi v ní bude dobře.

"Ještě si musím vzít kapuci k bundě, nevíš kde je?" Obracím se na maminku.

"Myslím, že je v ložnici v otcově skříni," odpovídá.

Přehrabuji šatstvo ve skříni, kapuce nikde. Ve druhé a třetí skříni také není. Není ani v šatně. Horečně přemýšlím, kde může kapuce být. Vždyť v obchodě o ní prodavačka určitě mluvila, dokonce mi ji ukazovala.

"Počkej, prosím tě," vkládá se do problému matka, "vy také beze mne nic nenajdete. Kdybych já tady nebyla, vy byste byli úplně nemožní."

A systematicky prohledává jednu skříň, druhou, třetí, noční stolky, psací stůl, šatnu, komoru a všechny prostory, které v bytě jsou. Já, jako vrtohlavý beran chodím za ní, znovu vše prohlížím a polohlasně lamentuji:

"Přece se nemohla ztratit. To je z toho věčného uklízení. Člověk potom nic nenajde."

Maminka po mě vrhá pohledy jako blesky, při tom roztahuje kupy šatstva a prádla, hledá mezi povlečením, botami, rukavicemi, mezi starými, vyřazenými a uschovanými krámy, jako jsou housle, lustr, vánoční ozdoby, balicí papír a mnoho dalších a dalších věcí. Vše vytahuje z úkrytů a nechává ležet na podlaze. V životě bych nevěřil, že v poměrně malém bytě je možno uskladnit tolik věcí. Otec nás sleduje nevěřícím pohledem. Po delším váhání přichází s podnětnou myšlenkou:

"Možná, že je v prádelně ve špinavém prádle, nebo omylem ve sklepě na věšáku. Také by mohla být na půdě."

Začínám propadat panice. Hodiny nezadržitelně postupují. Malá ručička je již za osmičkou, velká se blíží šestce. Chvátám do sklepa. Ve spěchu srážím hrnec s mlékem z poličky ne stěně schodiště. V prádelně kapuce není, ve sklepě také ne. Alespoň ve viditelné části sklepa. Přehazování uhlí jsem, po krátké úvaze, z časových důvodů zavrhl. Třesoucíma rukama odvazuji na dvoře žebřík, abych se dostal na půdu. V našem malém domečku se totiž musí na půdu po žebříku z předsíně. Z prostorových důvodů tam neudělali schody. Po kratší manipulaci se žebříkem, při čemž se mi podařilo rozbít baňku světla, vystupuji na půdu. S baterkou v zubech přehazuji všechno možné i nemožné harampádí. Marně, kapuce tam není!

Pomalu sestupuji po žebříku, rezignovaně sedám mezi hromady krámů. Připadám si starý, opotřebovaný, slabý. Tatam je můj dřívější elán, vitalita, nadšení. Přece není možné, aby se kapuce ztratila! Někde tady musí být! Znovu a znovu všechno prohlížím, přerovnávám, přehazuji. Vysílení rodiče mi, dle svých možností, pomáhají. Marně. Kapuce nikde není!

Vtom někdo vchází do pootevřených dveří.

"No tady to vypadá," ozve se příjemný dívčí hlas. "Vy se budete stěhovat?"

Mirka! Ta zlatá holka. Určitě měla nějaké vnuknutí, nebo ji sem poslal šestý smysl, ale každopádně je tady.

"Myslila jsem, že to jede o tři čtvrtě na devět. Když jsem zjistila, že jsem se spletla, dala jsem batoh s lyžemi do úschovny na nádraží a přijela jsem za tebou."

"Já nemohu najít kapuci k bundě," povídám skleslým hlasem. Mirka přistoupila k věšáku s bundou a říká:

"Některé bundy mají kapuce stočené v límci." Rozepne čtyři knoflíky a ejhle! Kapuce je na bundě. Koukám na to, jako na zjevení. Lotova žena nemohla být, při pohledu na zkázu Sodomy, tvrdší, než já v tomto okamžiku. Maminka oněměla a třeští na mne oči. Táta, s novou cigaretou v koutku, pomalu odchází na balkon a bručí:

"To je blázinec."

Březen 1987