Presumpce viny

Na sedmou ráno jedu k mé osobní lékařce. Vlastně ani ne k lékařce, protože ta tak brzy neordinuje, ale na odběr krve. Jsem totiž slabý diabetik. Na štěstí vystačím s prášky. Píchat inzulín si zatím nemusím. Každého čtvrt roku však musím na kontrolu, které odběr krve předchází. Jedu samozřejmě autem, protože ordinace leží v jiné čtvrti, než bydlím a já ani nevím, jak bych se tam veřejnou dopravou dostal. Naštěstí jsem našel místo na zaparkování po straně vozovky, která se vine kolem tichého náměstí, jehož středem je park se vzrostlými stromy a dětským hřištěm. Taková oáza klidu uprostřed města. Ordinace je hned za rohem. No, nádhera. Libuji si, jak mě to pěkně vyšlo. Úplná idyla. Vlastní odběr krve byl otázkou několika málo minut. Zručná, usměvavá sestřička, pár přátelských frází a hotovo.

Vracím se domů, zapnu rádio a najednou zvoní mobil. Nevím jak vy, ale já se vždycky trochu leknu, když mi ta malá bestie neočekávaně zazvoní. A pak, víte, jak je to s tím telefonováním v autě. Za prvé je to pod hrozbou drakonické pokuty zakázáno, za druhé mám mobil v nemožné telefonní kapse v bundě a trvá celou věčnost, než se k aparátu dostanu. Idyla je pryč, jsem rozhozen. Než vytáhnu mobil, zvonění ustane. Zastavuji u chodníku a volám zpět. Na druhém konci pomyslného drátu se ozve sestřička z ordinace, ze které jsem před pár minutami odjel.

"Promiňte, pane, ale já jsem zapomněla odebrat krev ještě do jedné zkumavky. Mám jich tentokrát brát šest a vzala jsem jen pět. Můžete se, prosím vás, vrátit?" Jako ukázněný pacient obracím auto a jedu zpět. Mobil bezmyšlenkovitě odkládám na sedadlo vedle řidiče. Moje parkovací místo je naštěstí ještě prázdné. Zastavuji, vystupuji z auta a jdu do ordinace. Mobil zůstává na sedadle.

Při cestě do ordinace procházím kolem malé prodejny potravin, zjevně nevalné úrovně. Prodejnička se nachází na rohu náměstí a ulice, do které vcházím. Přímo u jejich pootevřených dveří jsem si všiml člověka, který právě vychází ven. Nikterak zvlášť si ho neprohlížím, ale již na první pohled vypadá ten člověk podezřele. Muž střední postavy, neurčitého věku, neoholený, tmavé slepené vlasy. Na sobě má obnošenou koženkovou bundu a tmavé kalhoty připomínající umělohmotné tepláky někde ze stánku. Pod bundou vykukuje vytahané černé triko a na nohou má domácí trepky, nebo sandály, lidově zvané kristusky. Před obchodem se zastaví a rozbaluje balíček cigaret. Nevypadá, že by se chystal někam do práce. "Asi nějaký povaleč," vyřknu v duch rychlý soud a dál se tím nezabývám.

V ordinaci vyřídím potřebné a jdu zpátky k autu. Podezřelé individuum právě prochází kolem mého vozu a blíží se k rohu další ulice na druhém konci náměstí. Otevírám auto a hledám mobil, na sedadle. Není tam! Dívám se za sedadlo, před sedadlo, šátrám mezi sedadly a pod sedadlem, telefon nikde. Zmocnila se mne panika. Všichni vědí, co je to za katastrofu, když ztratíte mobil. A ještě horší je, když vám ho někdo ukradne zapnutý. V hlavě se mi vybavují příběhy, kdy zloději volají s kradeným přístrojem do Austrálie, nebo do Kanady a než aparát stihnete zablokovat, protelefonují desetitisíce. Nebo ho použijí k páchání trestné činnosti. Běžím za roh, kde před okamžikem zmizel ten podezřelý chlap. Nikde ho však nevidím. Pravděpodobně již zašel do některého z domovních vchodů. Procházím rychlým krokem ulicí směrem od místa, kde mám zaparkováno auto a prohlížím výklenky u vchodových dveří jednotlivých domů. Ve třetím, nebo čtvrtém žundru jsem ho zahlédl. Stojí na schodku, zády ke dveřím a pokuřuje. Přistupuji k němu a spustím hlasem policejního vyšetřovatele:

"Pane, vy jste šel od obchodu kolem parku. Neviděl jste někoho támhle v tom červeném autě? Nemotal se tam někdo okolo? Mně se totiž z něho před chvílí ztratil mobil."

" Né, tam nikdo nebyl," odpovídá to individuum nejistým hlasem, "tam šla jenom nějaká tlustá ženská se psem. Akorát si zapalovala cigaretu a šla do parku. Jinak tam nikdo nebyl."

"Vy jste v tom autě nebyl?" Zesiluji hlas. "Nemáte ten telefon vy?" Kdyby mne takto někdo bezdůvodně obvinil, velmi by se mě to dotklo. Pravděpodobně bych začal řvát a možná bych se pokusil takového verbálního agresora inzultovat. Ne tak tento muž. Nejen, že se neuráží, ale dokonce přijímá roli viníka a chabě se hájí:

"Já jsem tam vopravdu nebyl a žádnej telefon nemám, vopravdu ne, věřte mně. Můžete si mě prohledat." Slova pronáší vystrašeným hlasem a při tom třese bundou i kalhotami a ukazuje mně prázdné kapsy. Stojím, koukám na něho a nevím, co v tom okamžiku počít. Mám ho chytit za límec a odvléci na policejní služebnu? Co jim tam řeknu? Že nemůžu najít mobil? Nejspíš by se mi vysmáli, ale možná i obvinili z křivého nařčení. Jako řádný občan, jehož názory jsou mnoho let formovány nezávislými sdělovacími prostředky, jsem přesvědčen o tom, že české orgány činné v trestním řízení stojí vždycky spíš na straně pachatelů, než na straně poškozených. Po chvíli přemýšlení se otáčím a beze slova odcházím k autu.

Auto odemykám dálkovým ovladačem, mechanicky otevírám dveře spolujezdce a první, co mi padne do oka je můj mobil. Leží si netečně na plastovém krytu mezi sedadlem a dveřmi. Nic netuší o emocích, které se mnou posledních deset minut cloumaly. Je to jediné místo, kam jsem se při první horečné prohlídce nepodíval. Cítím se, jako by mě někdo veřejně zpohlavkoval. Vybíhám na roh ulice a hledám toho člověka, abych se mu omluvil. Už tam není. Po cestě k autu potkávám tlustou ženskou. S cigaretou v hubě a se psem na vodítku vychází z parku. Dokonce ani nelhal.

 Březen 2013