Svítání má zpoždění

Dodnes mám v živé paměti radost, která mě zalila, když jsem vyslechl rozkaz, kterým jsem byl převelen do Jaroměře. Sloužil jsem nějaký čas jako voják základní služby v jednom městečku na západní hranici. Těšil jsem se, že se na čas vymaním z kasárenské nudy a stereotypního vojenského života. Ve službě to bylo celkem dobré, ovšem odpoledne a večery na "cimře," to byla hrůza. Poddůstojníci a mazáci uznávali pouze jedinou činnost: Sedět a klábosit donekonečna o civilu, nebo hráli karty. Občas snesli, když někdo psal dopis. Mě to nebavilo. Vyznával jsem zásadu, civil je civil a vojna je úsek života, který je nutno plnohodnotně prožít. Když jsem vytáhl knížku a chtěl si číst, poslali mě umývat záchody a umývárnu. Když jsem se zapojil do debaty, byla z toho za chvíli hádka a opět jsem skončil na "rajonech." Na vycházce, kterou jsem dostal tak jednou za měsíc, to nebylo o mnoho lepší. Dle tehdejších "statistických" údajů bylo v městečku a přilehlém okolí jeden a půl kilogramu volného ženského masa na jednoho vojáka a pět vojáků na jednu židli v hospodě. Proto jsem byl rád, že na nějaký čas změním prostředí. Nejvíce jsem se těšil na cestu.

Hned druhý den jsem si vypůjčil od staršiny jízdní řád a hledal vhodné spojení. Tenkrát nesměli vojáci jezdit služebně rychlíkem a spojení osobními vlaky vycházelo tak, že budu mít v Praze osm hodin volna. Praha! Jaká krásná představa pro vojáka z pohraničního valu. Jaká vůně očekávaného dobrodružství. Měl jsem sice na hotovosti něco málo přes pět korun, ale to mě nijak nedeprimovalo.

Do Prahy jsem dorazil asi v osm hodin ráno. Byl květen, chvílemi svítilo slunce, chvílemi poprchalo. Další vlak mi jel až po čtvrté hodině odpoledne. Zasmušile jsem koukal na plnou polní zabalenou v celtě do úhledného uzlu, jaký nosívaly babičky na venkově, když jely do města na trh. Co s tím? Přece nemohu chodit osm hodin po Praze s takovým nákladem. Na druhé straně jsem tušil, že se vojenské věci nesmí dávat do úschovny. Nakonec jsem to vyřešil geniálně. Se zkroušeným obličejem jsem poprosil paní v úschovně zavazadel. Sympatická, milá čtyřicátnice se na mě teple usmála. Možná viděla svého syna.

"Já vám to vojáčku schovám, aby to nikdo neviděl. A až si prohlédnete město, tak si proto přijďte za mnou. Jsem tady až do večera." S blaženým pocitem volnosti jsem vyrazil do ulic velkoměsta.

Prošel jsem přes Václavské Náměstí a na Můstku jsem zabočil do Starého Města. Po chvíli začalo hustěji pršet. Rozhlédl jsem se, kam bych se schoval a uviděl jsem hospůdku zvenčí tak roztomilou, že jsem neodolal a vstoupil dovnitř. Naskytl se mi pohled, který jsem jako Brňák neznal. Dopoledne, vlastně po ránu, hrála v hostinci harmonika, zpívalo se, tančilo, ozýval se smích a hlasitý hovor. Byla zde různorodá směsice lidí, děvčata mladší i v létech, štamgasti, frajeři, penzisté, a všichni se bavili přesně v duchu scény z Kuklíku, když tam přišel Švejk s eskortou. Sedl jsem si ke stolu v koutě a pozoroval pro mě neznámé divadlo. Kluzký číšník mi přinesl pivo, udělal čárku na tácek a neslyšně se vzdálil. Po zaplacení úschovny mi zbylo asi na dvě piva a Partyzánky.

Najednou si k mému stolu přisedl chlapík. Hubený, dlouhý, černovlasý, vláčné pohyby, melancholický výraz v obličeji. Zřejmě štamgast, protože mu číšník beze slova přinesl pivo. Pomalu upíjel, díval se na mne zarudlýma očima, občas vzdychl. Když dopil, dostal druhé a objednal i pro mne. Sedím-li s někým u stolu, nebo na lavičce v parku, nebo ve vlaku, mám nepřekonatelné nutkání navázat s ním rozhovor. I v tomto případě jsem prohodil nějakou větu všeobecného obsahu. Můj společník mě podobným způsobem odpovídal. Po chvíli nezávazného rozhovoru řekl:

"Já jsem Viktor. Říkej mě Viki. Kamaráde, jsem "černej". Jsi také černej?" Nechápal jsem, co má na mysli a tak jsem rozpačitě přikývl. Měl jsem pocit, že kdybych nebyl "černej", tak bych v jeho očích ztratil na ceně. "Dal bych si pivo, ale na další nemám, a ty také ne. Tak jsi černej!" Pochopil jsem. "Černej" znamená bez peněz. Pokračoval:

"Věděl bych, jak vydělat Hradčany, po vašem kilo. Máš papír a tužku? Podívej se, já ti napíši účet, že ti jako stovku dlužím a ty ji půjdeš vyzvednout k mým tetám, se kterými bydlím. Jsou to ohromné potvory. Nejprve mě rozbily manželství a teď to Anda, ta mladší, zařídila tak, že berou i moji výplatu. Ona je bývalá advokátka a umí v tom chodit. Já toho moc nevydělám, protože moc nemakám, ale určitě víc, než pět korun denně, co mi dávají na útratu. Žofka, ta starší, se stará o domácnost a věčně mě nutí jíst ty blenty, co navaří. Když je obtáhnem o stováka, tak je to spravedlivé, protože jsou to vlastně moje peníze."

Z náhlého obratu ve vývoji situace jsem byl poněkud zmaten. Navenek jsem dával Vikimu za pravdu, ale uvnitř hlodal červ pochybností. Vždyť je to vlastně podvod. Při pomyšlení, že bych mohl být dopaden při trestném činu, mi naskočila husí kůže. Viki však mluvil dál tichým, vemlouvavým hlasem, upíral na mne vodnaté oči, až jsem kývl na souhlas.

Doprovodil mne až ke vchodu do domu v kterési staroměstské ulici.

"Je to ve třetím patře a neboj se. Jsi Brňák a to byli vždycky kabrňáci."

Konec věty jsem zaslechl již v průjezdě. Zazvonil jsem u prosklených dveří. Kapka potu mi stékala pod košilí středem zad a nesnesitelně svědila.

"Jestli to bude vypadat špatně, tak zdrhnu," pomyslil jsem si.

Otevřela mi menší, zavalitější stařenka, v černých šatech, pečlivě upnutých u krku a kolem zápěstí, v zástěře, na krku zlatý křížek na řetízku. Tázavě na mne pohlédla:

"Co si přejete?"

"Dobrý den. Prosím vás bydlí tady pan Drábek?"

"Bydlí, ale není doma."

"Paní, mě se stala taková věc: Pan Drábek si ode mne vypůjčil minulý týden sto korun, já jsem odvelen a musím ještě dnes odjet z Prahy. Ty peníze nutně potřebuji. To víte, na vojně je každá koruna dobrá."

Hleděla na mne vyděšenýma očima.

"Pojďte dál, proč mu půjčujete? To je hrůza. My musíme se sestrou za něho platit na dítě, podívejte se, když navařím, tak to nejí." Vytáhla z kredence talíř s rozpiplanými knedlíky s tvarohem a rezignovaně vzdychla. Já na to:

"Paní já to chápu, ale já jsem z Moravy, z Brna a nemohu si tady nijak peníze opatřit. Tak mi aspoň řekněte, kde ho najdu."

V životě bych nevěřil, že umím tak lhát. Měl jsem dojem, že je to na mně poznat. Alespoň maminka to vždycky poznala, když jsem se ji pokusil obelhat. Stařenka naladila přívětivější obličej.

"My máme se sestrou moc rády Moraváky. To jsou nejslušnější a nejpoctivější chlapci. Počkejte chvilku."

Vzala z mé ruky dlužní úpis a odešla do vedlejší místnosti. Byl jsem jako na trní. Po chvilce přišla zpátky a nesla krásnou, vyžehlenou stokorunu. Natáhl jsem po ní ruku. Když jsem ucítil papír bankovky mezi prsty, rozletěly se dveře do bytu a ozval se hřmotný hlas:

"Co se tady děje?!" Ženská jako elefant, s energickými rysy v obličeji a gesty, vtrhla do předsíně. Zaslechl jsem, jak Žofka něco vysvětluje, ale já hleděl co nejrychleji zmizet. Před tou majestátní osobou bych neobstál. V zorném poli jejího zdrcujícího pohledu jsem nebyl schopen se obhájit. Ještě na schodišti jsem zaslechl, jak křičí:

"Vždyť Viki stojí před barákem! Mluvila jsem s ním!"

Upaloval jsem po schodech a v hlavě se mi honily hrůzné představy, ve kterých jsem byl pronásledován, dopaden a potupně veden v okovech.

Před domem jsem narazil na Vikiho:

"Máš?"

"Mám."

"Je malér," říká, "Anda mě tady viděla, ále co, hlavně, že máš prachy."

Rychle jsem odcházel od domu. Viki spěchal za mnou, ale nestačil. Chvílemi jsem se mu ztrácel v davu lidí. U Prašné Brány jsem zastavil, počkal na něho a podal mu beze slova stokorunu. Byl tak vyjeven a překvapen, jako člověk, který spatří zázrak. Zřejmě byl přesvědčen, že mu s penězi uteču. Stokorunu v trafice rozměnil a nutil mi podíl padesát korun. Odmítl jsem peníze i pozvání na pivo. Doprovázel mě až k Hlavnímu Nádraží a neustále mě lákal do hospůdky, kam nechodí "chlupatí."

Před nádražím jsme se loučili.

"Neměl bys tolik pít," povídám. "A snažit se víc vydělat. Ani jsi mi neřekl, že máš dítě." Upřel na mne smutný, zádumčivý pohled.

" To ony mě tak pomlouvají. A jaký by to mělo smysl nepít a dělat"?

Na to jsem mu nedokázal odpovědět. Otočil se a pomalu odcházel. Sledoval jsem jeho plíživý krok a svěšená ramena. V tom okamžiku se mne zmocnil zvláštní pocit marnosti smíšený s lítostí. "Svítání má zpoždění můj ubohý Viki!"