Zahrada mlčenlivých - ukázky z textu

Ukázka 1.

VložBezradně stála uprostřed velké kuchyně a lámala si hlavu, kam se ještě nepodívala, co neprohlédla. Venku foukal vítr a ona bezděčně naslouchala zvukům prastarého domu. Probouzel v ní stísněné pocity, i když tu Tomáš byl a nyní i strach. Ohromnou kuchyň, která zabírala skoro celé přízemí, patrně v průběhu minulého století někdo slabounkou příčkou ostře kontrastující s metrovými obvodovými zdmi necitlivě přepažil na dvě menší místnosti, kuchyni a jakýsi obývák, možná jídelnu. Prostředkem lehce zaobleného stropu se táhla půl metru široká a dvacet centimetrů hluboká klenba. Příčka přestřihla místnost přímo uprostřed, končila pod klenbou a jejímu tvůrci zřejmě vůbec nevadila bizarní mezera mezi ní a stropem. Jedna z mnohých vad na kráse starého domu s kamennou podezdívkou, která jí padla do očí jako první. Tomáš jí vysvětlil, že k tomu došlo někdy v padesátých letech určitě kvůli topení. Dříve místnost vyhříval krb a ohromná kamna, na kterých se vařilo. Do krbového výklenku byly během času vpraveny police a později je nějaký milovník umění zanesl bulharskou keramikou. Dosud je okupovala. Jako topné těleso byl nahrazen masivními litinovými radiátory na plyn. Simona se zatím neodvažovala uplatnit svůj vkus. Měla pocit, že ji z každého kouta pozorují oči dřívějších obyvatel, a pokud s něčím pohne, dostane přes ruce. Zamyšleně se rozhlédla. Krabice s jejich věcmi lemovaly mohutné zdi, vybalila jen to nejnutnější. Oddalovala okamžik, kdy bude muset vyklidit staré skříně páchnoucí zatuchlinou a vydezinfikovat je, aby tam mohla uložit jejich šatstvo. První měsíc úpěnlivě doufala, že tohle šílené provizorium skončí dřív, než k tomu dojde a věřila, že je té barabizně nesympatická stejně jako ona jí a je marné nutit je obě, aby si zvykly. Teď Tomáš zmizel a samota podivného domu ji připravila o víru i spánek.

*

Jeho matka byla velmi překvapená, když za ní před třemi měsíci přišli a Tomáš ji žádal o klíče od domu kdesi na severu, o jehož existenci neměla předtím Simona tušení. A protože máti pouštěla do svého života všední realitu stejně nerada jako její syn, moc se nevyptávala. Spokojila se s Tomášovým nicneříkajícím "potřebujeme vypadnout z Prahy", což mohlo znamenat jakékoli důvody, třeba i kriminální. Jako vždy neměla ani tušení, že by její milovaný jedináček mohl mít vážné problémy. Simona je ta, komu se pořád něco nelíbí a pořád něco řeší. Jasně si vybavila trapnost té chvíle. Stud, který ji pálil ve tváři, když na ni tchyně tázavě a zároveň shovívavě pohlédla. "Co si o tom myslíš ty, Simonko? O stav světa se příliš nezajímám, ale je přece krize...," kývla, jako by ji právě vymyslela, přitiskla lokty k hrudníku a propletla prsty pod bradou, což Simona nesnášela, "Bída o práci a ty máš přece slušně vynášející místo, ne?" Simona sklopila oči. Chování té ženy vůči ní, odporný afekt, hraná laskavost a pochopení se špatně zakrývaným pohrdáním, ji vždy připravily o schopnost mluvit. "O Tomáše nejde," zálibně sjela pohledem po synovi a Simona se otřásla. Nemohla si pomoct, dráždil ji zvláštní nemravný podtón plynoucí z jejích úst, kdykoli mluvila k němu nebo o něm. Upřímná a přímá snad byla jen tenkrát, když Tomáš přivedl Simonu představit. "Ten je na volné..." nejapné zachichotání, "I když připouštím občas MÉ volné noze..." To už nevydržela a bez odpovědi si odešla na balkón zakouřit. Věděla, že tchyně o její odpověď beztak nestojí, jen hraje starostlivé divadlo. Nakonec možná nebude tak špatné, že vypadnou z jejího dosahu.

Ukázka 2.

"Holka?" vyjevila se Simona, "Děláš si srandu? To se ti asi něco zdálo. Hra stínů nebo tak." Starostlivě si prohlédla pobledlého Radka, zatímco připravovala kávu. Vychrlil tu příhodu, sotva za ním zaklaply dveře. Ani se nezeptal, jestli už Týnka spí. Pak si uvědomila, že je skoro půl dvanácté. Dcerka byla nedůtklivá a naštvaná. Snadno prokoukla, že Simona pátrá po tátovi a nechce to s ní sdílet. Co také? Jak by mohla pochopit tajemství pozemku, o jehož existenci nic neví a jeho spojitost s Tomovým zmizením. Pravděpodobnou? Možnou? Nápad vystresovaného mozku podsunutý archy, které šíří podivné fluidum? Zalezla do svého pokoje dřív, než musela, i když si Simona předsevzala být vlídná, laskavá a probrat s ní třeba ten zatracený dramaťák, novinky ze školy, cokoli by si přála. Týna instinktem mláděte vycítila, že máma bloudí myšlenkami jinde a jen trapně předstírá. Útrpně se ušklíbla a zmizela za dveřmi pokojíku. Když za ní po hodině Simona přišla, spala na nějakém starém zápisníku. Patrně si ho půjčila od nějaké spolužačky. Simona ho opatrně vytáhla zpod její hlavy a zběžně prolistovala. Básničky. Usoudila, že patříval babičce nebo spíš prababičce té dívenky. Na poslední popsané stránce se zarazila. Dvojverší neznělo vůbec dětsky jako ostatní básně, naopak velmi dospěle. Kristýna se zavrněla a začala šátrat pod hlavou. Simona zavřela zápisník a položila ho na noční stolek. Malé by se nemuselo líbit, že se jím máma probírá. Týnka vzdychla a otočila se na druhou stranu. Spala dál. Simona zhasla lampičku a tiše odešla.

"Nakonec... ten správce přece může mít vnučku," prohodila, aby Radkův zážitek nesmetla jako fantasmagorii svědčící o nabuzených nervech a stresu. Postavila na stůl šálky a posadila se. Radek začal kávu s nepřítomným výrazem míchat. "Panák by bodnul víc." Nedočkavě usrknul a otřásl se. "I kdyby měl, těžko by se poflakovala venku v noci. Navíc po takovým lijáku a jen v šatičkách. Vypadala jako víla." "To je fakt blbost," uznala Simona a pohodila hlavou. "Ber to prostě tak, že zapracovala fantazie, únava a taky adrenalin, vždyť nemyslíme na nic jiného, nespíme ...máš problém doma, viď?" Radek jen nesrozumitelně odfrknul. "Vanda je určitě naštvaná," dodala. "Jo, kapánek vyšilovala, ale umravnil jsem ji. Je dost chytrá, aby se držela v mezích." Simona tušila, na co naráží. Už dříve jí bylo jasné, jak královsky a bezstarostně si Vanda i děti s Radkem žijí. Někdy jí dokonce trochu záviděla. Ale stačilo, aby se Tomáš posadil ke klavíru s Kristýnkou na klíně, pohladil ji nebo s ní o něčem diskutoval a hned si uvědomila, jak vysoko v jejích očích ční nad celou Radkovou maloměšťáckou rodinkou. Jenže projevů lásky a zájmu ubývalo, Tomových protivných nálad, frustrací a prázdných večerů přibývalo. Díky Radkovi teď aspoň ví, kde je trávil. Jak mohla být tak bezmezně tolerantní a nezeptat se, kam chodí a co tam dělá? Uspořádat scénu jako jiné manželky? Polykala vztek i lítost, jen aby se neznelíbila. Třeba zrovna na to čekal, vadilo mu, že se drží zpátky... "Ty plány," vytrhnul ji Radek z myšlenek, "Něco vysílají, připadám si jak v imaginární kleci, kde neexistuje čas, ...nedoléhají ke mně zvuky z okolí." Krátce jí převyprávěl svůj dnešní zážitek z práce. Simona přiznala, že se cítí podobně, i když ne docela. Archy si její pozornost uzurpují jinak. Pověděla mu, jak nadskakovaly na stole v kanceláři inženýra Houžvy, jak se neustále dožadovaly, aby se na ně dívala. Bez přerušení ho seznámila s obsahem rozhovorů na stavebním odboru, autoservisu i redakci místního zpravodaje. Radek na oplátku referoval o průběhu návštěvy u Diany, a co ho přinutilo ji navštívit. Cestou v autě uvažoval, jaký dopad budou na Simonu jeho sdělení mít a jestli vůbec jí má prozradit jaký cejch lpí na rodině, do které se přivdala. Má jít až na dřeň? Říct jí o svém nejtemnějším podezření? Vyklopit holce nešťastné ze zmizení manžela, že její muž a Radkův nejlepší kamarád je možná synem vůdce